paragliding škola kurzy létání
BESKYDSKÁ ŠKOLA LÉTÁNÍ
ALTO PARAGLIDING SCHOOL
ŠUMAVSKÁ ŠKOLA LÉTÁNÍ
NABÍDKA PRO PILOTY
PRO POKROČILÉ PILOTY
TANDEMOVÉ LETY
ELŮV OBCHOD
NOVINKY
EL SPEEDO - FLYING COMMUNITY

La Muela

2010andal02090
2010andal02002
2010andal02199
2010andal02003
2010andal02217
2010andal02005
2010andal02007
2010andal02095
2010andal02032
2010andal02038

Minulou sobotu jsem se vracel z Itálie, děti na zadním sedadle už spaly a Blanka mi pouštěla nového a zároveň posledního Davida Bowieho. Znáte to, takový ten kratičký záblesk, před několika lety, na úplně jiném místě – nevím jestli tu formu záblesku ve mně vytvořili filmaři a nebo to všichni, tedy i filmaři máme stejné a jen oni to převedli do filmu. Každopádně se to ve zlomku sekundy celé zesvětlilo a neskutečně rychle projel příběh, který už jsem málem zapomněl.

Do báru v La Muele jsme chodili proto, že tam byl jediný, že tam měli dobrou whisky omylem za jedno Euro, a že tam nebyli turisti. Ono tam většinou nebylo ani moc místních. La Muela není velká vesnice. Takže - když už se v tomhle báru u Pepého sešlo 6 lidí, bylo tam prakticky narváno.

Místní většinou popíjeli víno nevalné chuti, tloukli skleničkami o barovou desku, koukali na telku nebo koukali na nás. Jednou jsme se dali do řeči s chlapíkem, který seděl u stolu sám, vypadal trochu divně, ale jak toho jindy moc nenamluvil, tak se zdálo, že v tom má jasno. Jasno v tom ale neměl Pepé, pořád se snažil pochopit o čem se asi s tím podivínem tak dlouho bavíme a když už jsme pak začali být hlasitější, nevydržel, otočil se a začal umývat decovky z hrubého skla – ty do kterých si místní nechávali nalévat to jejich víno.

A podivín se ptal, odkud jsme. Z Česka. Tak to on, že Česko zná, že tam nějak projížděl, vytáhnul z kapsy koženou peněženku a v ní založený lístek na vlak Olomouc – Praha. Takový ten malý, z tvrdého papíru, který jsem si pamatoval z doby, kdy jsem ještě jezdil na střední školu do Frenštátu – prostě pravěk. Během chvilky nás tenhle lístek k němu úplně všechny přikoval. Vyprávěl nám různé příběhy a jak nakonec dojel do La Muely a jak se rozhodl, že tady bude žít. Poslouchali jsme ho, usmívali se a přemýšleli, co z toho je pravda a co ho zrovna tady, v takové megadíře nadchlo tolik, že se rozhodl tady dožít ten svůj život.

A pili jsme dál a povídali si příběhy, smáli jsme se, a začalo se zpívat a rovnou české lidovky a docela nahlas. Prostě jsme se příjemně drcli a když už Pepé začal zametat podlahu, vypadli jsme ven. Chlapík, kterého jméno už si bohužel nepamatuji, že prý musíme jít k němu, že musíme ochutnat jeho domácí víno a že to tak prostě musí být. A tak jsme šli.

Šli jsme až na samotný konec vesnice k malému domku nepravidelných tvarů. Ještě jednou jsme se ho pokusili přemluvit, že se stavíme zítra, že nechceme otravovat a třeba vzbudit jeho ženu. Mávnul rukou, otevřel jednoduché dveře, z ulice se dovnitř na podlahu prodralo trochu světla, vtlačil nás tam dovnitř a zabouchnul dveře.

Chvíli jsme stáli ve tmě. Čekali jsme až klikne vypínačem a bude světlo. Chtěli jsme se rozhlédnout, kde to vlastně jsme. Pak - ten zvuk byl ale jiný, než cvaknutí vypínače. Bylo to jakoby nejdříve hledal po zdi zásuvku, strčil do ní konec prodlužovačky a pěstí do něho bouchnul. Bylo to ono, prodlužovačka byla v zásuvce a proud začal proudit. Do malé lampičky na stolku a do gramofonu, který se z nuly plynule roztočil na svých třiatřicet otáček a tím se také začala po desce šourat gramofonová jehla. Dodnes ten rozjezd slyším. Rozhlédnul jsem se a žasnul.

Došlo mi, v jaké situaci tenhle chlapík opouštěl svůj dům. Byl doma sám, měl zapnutou starou lampičku s velkým stínidlem, seděl ve starém koženém křesle a poslouchal staré songy Davida Bowieho. Kouřil. Pak, a muselo to být dost impulzivní, se zvednul, otisk jeho zadku se ještě nestihnul v křesle narovnat, když už vytahoval prodlužovačku ze zdi, pak to luplo, zhaslo a zvuk se zpomaloval a než se deska dotočila, tak už ani zesilovač neměl šťávu, bylo ticho. Po paměti vzal za kliku dveří, uviděl světlo večerní uličky, zavřel, nezamykal a šel do báru.

Mohlo se to stát ještě jinak. Napadly mně varianty s dámskou návštěvou, s výpadkem elektriky a chtěl jsem být i trochu paranoidní, když jsem přemýšlel, jestli to náhodou neměl připravené.

Neměl. David Bowie zpíval, prohlédnul jsem si obal desky, chtěl jsem vědět, z kterého je to roku. Chlapík přinesl sklenice od okurek, omlouval se, že tady návštěvy nemívá a že nám to své víno musí nalít do těch sklenic. No žádná perla pro vinaře, ale bylo to celé hodně přátelské. Prostor vypadal zajímavě, nedalo mi to. Poprosil jsem, jestli se můžu podívat do druhé místnosti – odsud to vypadalo jako malá kuchyně a jídelna. Odhrnul zbytek závěsu, rozsvítil tam světlo a ukázal mi, že můžu. A sám se vrátil zpátky k vínu.

Vešel jsem, kouknul jsem na stůl, světlo, kuchyňku. Oči se začaly prohánět po prostoru a hledat souvislosti. Na zdech a na světle byly pověšené postavičky z loutkového divadla. Ale podivného divadla. Bláznivé postavičky. Hledal jsem společný motiv, podobnou výrobu, rukopis umělce, téma. Otazníků přibývalo.

Pak jsem se otočil úplně doleva. A tam to na mně čekalo. Stařičký, rozebraný, ale zjevně jinak v dobré kondici, tipuji ročník 1940 – Indian Scout. Legendární americká motorka. Poklad pro sběratele, výborná investice pro majitele, krásná, jakoby omylem v jídelně zapomenutá. Dražší jako tenhle dům. Jakoby ten dům postavili jen pro ni. Ale ty loutky, jejich stíny na zdech, ta hudba, lampička, gramofon, ta ulice a on v báru.

A tady se mé myšlenky zastavily. Prostě už jsem nechtěl jít dál, už toho bylo hodně. Už jsem dostal více, než o kolik jsem žádal. Prostě dost.

Chvíli jsem na motorku civěl, něco jsem zamumlal a vrátil se za ostatníma ke stolu. Sednul si do pohodlného křesla, napil jsem se vína, ubalil si cigaretu a zapálil si. Vím, že takhle jsem se v La Muele smířil s tím, že jsou věci, kterým prostě rozumět nebudu a které jsou o to krásnější tím, že na nás čekají v místech, ve kterých bychom je rozhodně nehledali.

Při cestě z Itálie jsem u Davida Bowieho pochopil, že se chci letos na podzim do Španělska znova podívat, promyslel jsem to tak, že to bude do jiné lokality, než je Algodonalez a řekl bych, že to bude zase něčím podivně zajímavé, ulítlé a inspirující. Tak si udělejte čas a budu se na vás a na naše společné zážitky těšit na podzimních Expedičních výletech.

Držte se
Dalibor



Takhle :o)
Dalibor Carbol
5.4.2017 7:39
http://elspeedo.cz/paragliding/kurzy-paraglidingu/fotokronika/expedicni-vylet-andalusie-ii-6-12-11-2010.html?gallerypage=1
Dalibore...
Dalis
5.4.2017 18:18
ty jsi stejně zvláštní člověk...;) s citem pro detail..i sebemenší či naopak sebevětší "nepopsatelnou" věc nebo zážitek popíšeš tak jako by čtenář vzpomínal na to co zažil či viděl on sám .. díky :)
:o)
Dalibor Carbol
6.4.2017 19:01
No já to tak mám. Někdy si říkám, že by byla škoda na různé příhody jen tak zapomenout.

Beskydy Card